|
|
|
|
|
DNES, 12.1.2011 |
Věra Drápelová |
Konzert, Prag, 10. Januar 2011
|
Kaufmann je právem za hvězdu. Zpíval perfektně
|
|
Netrpělivě očekávaný pondělní debut německého tenora Jonase Kaufmanna
skončil čtyřmi přídavky a dlouhými ovacemi vstoje. Potěšené bylo publikum,
které prostě přišlo „na hvězdu“, ale důvod ke spokojenosti měli i operní
fanoušci.
Kaufmann předvedl repertoár částečně vycházející z jeho
posledního alba Veristické árie a svým výkonem jen potvrdil dojem, který
deska navozuje. Tohle je tenorista, který skutečně v nejvlastnějším slova
smyslu zpívá, který efektu dosahuje přísně zevnitř a který jemnosti vytváří
přímo z hudby, nedosazuje výraz vnějškově, ať už křikem nebo jinými pazvuky.
I jeho gesta jsou uměřená. Víc tenhle umělec nepotřebuje.
Ostatně i
lidsky působí Kaufmann jako spíše do sebe (a do hudby) ponořený, hloubavý
typ, jako antishowman, který své kreace daleko více trpělivě promýšlí, než
aby se rolí zmocňoval silou temperamentu (který mu ovšem také nechybí).
Jedinečný hlas
Už v první árii Cavaradossiho z
Pucciniho Tosky se do hlediště rozlétl nádherný temný hlas, vzdáleně snad
připomínající Plácida Dominga. Nicméně je to hlas jiného odstínu, hlas,
který je zcela jedinečný.
Je pravda, že při Kaufmannově zpěvu
nevzniká příjemný pocit otevřenosti a usazenosti zvuku vpředu na rtech, jako
u pěvců typu Luciana Pavarottiho. Je to zvuk, který sedí hlouběji, je těžší,
ale působí natolik pevně a podepřeně, že posluchač má neméně příjemný pocit,
protože si může užívat této jistoty a koncentrovanosti.
Na rozdíl
například od Roberta Alagni, u něhož (v přenosech do kinosálů) není nikdy
jisté, co se stane v následující vteřině, a jehož zpěv často působí
neučesaně a „rozházeně“, Kaufmann působí jako spolehlivá skála, na níž se
dají vystavět nejrozmanitější a nejpůsobivější stavby. Perfektní technický
základ je Kaufmannovou velkou předností.
Pak si může dovolit i
finesy, jako je zeslabování a zesilování tónu při zachování jeho
plnohodnotné estetické kvality, třeba v závěru „květinové“ árie Dona Josého
z Carmen. Nebo předvést široké dynamické rozpětí v žalozpěvu Federika z
Ciléovy Arlésanky. Nebo vystavět slavnou Caniovu árii Vesti la giubba (Směj
se, paňáco) z Leoncavallových Komediantů jako skutečně psychologickou scénu,
nikoli jen jako efektní pěvecké číslo.
Trocha extrovertnosti
chyběla
Technika přirozeně Kaufmannovi dovoluje i to, co při
svém prvním českém recitálu, zaměřeném převážně na italské skladatele,
bohužel nemohl předvést. To jest přiřadit se k tenoristům minulosti formátu
Jona Vickerse, kteří silou své průpravy a osobnosti ozvláštňovali italský i
německý repertoár. Také Kaufmann může vtisknout Wagnerovým hrdinům cosi z
italské vokální elegance, a naopak, do italských árií vložit něco ze
zamyšlenosti Severu. Má to však své hranice. Když Kaufmann v přídavcích
začal zpívat svým „uzavřeným“ stylem italskou píseň Non ti scordar di me, a
zvláště pak Vévodu z Verdiho Rigoletta, mimoděk se zastesklo po přirozené
uvolněnosti a zdravé extrovertnosti jiných přednesů.
Na cestě
k vrcholu
Program Kaufmannova českého debutu byl nejspíš
záměrně hodně středněproudý, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK pod
taktovkou Jochena Riedera jej proložil víceméně obvyklými vsuvkami, které
však svým provedením v paměti neutkvěly. Třeba se po úvodním seznámení někdy
v budoucnu dočkáme Kaufmanna i v jiném, specifičtějším programu. Ve světě
například provádí i písňové recitály.
Nejdůležitější však je, že
tento čtyřicátník teprve stoupá k vrcholu. Snad ho jeho povaha ochrání před
osudem Rolanda Villazóna, jenž neukočíroval svůj temperament a předčasně
rozdal všechny rezervy. Ale to prověří další roky. |
|
|
|
|
|